Co pro mne znamená stvoření a společný domov? Taková otázka vyvolává představu planety Země s myriádami lidí i mimolidských tvorů, s celou živou i neživou přírodou. To, co se mi vybaví především, je však krajina mého dětství na Vysočině. Stvoření a domov jsou pro mne dodnes konkrétní a nezaměnitelné lípy, smrky a plané jabloně, šípkové a trnkové keře, opojně vonící šeříky, jarní stráně poseté petrklíči a sasanky kvetoucí u lesa. Jsou to ovšem také tváře přátel a blízkých – těch, které stále potkávám, i těch, kteří zemřeli, ač jsou pro mě stále živí. Za stvoření a domov považuji celé městečko, ve kterém jsem vyrůstal, s dominantou barokního kostela, nepřehlédnutelnou budovou školy a radnice, opravenými i zchátralými domy, zahradami a malým hřbitovem.
V širším, celoplanetárním měřítku si stvoření a společný domov představuji jako vzájemně propojenou síť místních domovů, které utvářejí vnitřní i vnější svět jednotlivých lidí a tvorstva. Přál bych si, abychom toužili po tom, aby všichni vnímající tvorové – lidští i mimolidští – nebyli vyháněni ze svých domovů a zakoušeli co největší pokoj a štěstí, a abychom jejich i své domovy chránili a budovali. Je děsivé, nakolik dnes přispíváme k tomu, že se tyto domovy mění v bezdomoví, zeleň v šeď, možné štěstí ve skutečné utrpení. Místo toho, abychom byli Božími spolutvůrci ve službě života a péče, se podílíme na „protistvoření“ a vracíme řád k chaotické pustině a prázdnotě. Tím, že vyháníme sebe i jiné z domova, se vlastní vinou stále více vzdalujeme ráji a čelíme cizotě, která vzbuzuje úzkost a strach. Co čeká tvorstvo, nás, naše děti a vnuky? Pomyšlení, že ztratíme místní i společný domov, je děsivé. „Solastalgie“ – tak nazval filosof Glenn Albrecht stesk po domově, i když je člověk stále doma. Ono „doma“ je natolik zrůzněno, že se stalo cizinou.