Mgr. Petr Jandejsek, Th.D.

profese: ředitel Instititu ekumenických studií Praha, z.s. zaměření: současná christologie, teologie osvobození, lidská práva, teologická antropologie

Vnímat svět jako domov jsem mohl už od dětství zejména díky „Slunečnímu kmenu“, chlapeckému oddílu, který vznikl v rámci římskokatolické farnosti Kutná Hora Sedlec. V něm se koncentrovaly vlivy, které mi byly blízké z četby Karla Maye, Ernesta T. Setona, Jaroslava Foglara nebo Miloše Zapletala.

Navíc zde byla vazba na Salesiány Dona Bosca. Za toto vše jsem vděčný a také za lidi, kteří věnují svůj čas práci s dětmi a mládeží a umožní jim vytvořit si vztah k přírodě jako prostředí, jehož jsme přirozenou součástí. Pro mé současné uvažování o světě je zásadní encyklika Laudato Si´ papeže Františka. Zatímco moje zaměření v rámci teologie a vzdělávání se týkalo „nářku chudých“ (oblast teologie a sociální práce), encyklika mi ukázala důležitou souvislost tohoto tématu s „nářkem země“: „Mezi ty chudé, kteří jsou nejopuštěnější a nejvíc týraní, se řadí i naše utiskovaná a devastovaná země“ (LS 2). Z hlediska teologie i ekologie mi přijde zásadní upomenutí, že jako lidé svou existencí závisíme na ekosystému země. Tuto vazbu je nutné promýšlet ve vztahu k druhé zcela základní vazbě, a to vazbě na Boha, v němž se už samotným životem pohybujeme (Sk 17,28). Úvahy o stvoření nabízejí celou řadu zajímavých a nesnadných témat. Například, jak chápat dobrovolnou skromnost. Ve vztahu k jednotlivci (k sobě!) je to ještě docela snadné. Ale to přece nestačí. Jenže jak uvažovat např. o státem organizované „dobrovolné“ skromnosti? Jak se zřeknout představy o tom, že pokrok, růst, „mít víc“ je něco, co je v dlouhodobé perspektivě nepříznivé? A jak mluvit o skromnosti z perspektivy lidí, kteří nemají dost pro kvalitní život, popř. mají naopak příliš (švýcarský teolog Josef Estermann píše, že hlavním skandálem už dneska není chudoba, ale bohatství: harmonii světa narušuje skandálně nerovná distribuce bohatství, zdrojů a informací)?