Mgr. Lukáš Jan Bujna

profese: husitský farář a kaplan v domově ošetřovatelské péče zaměření: liturgika, teologie kultury, vztah mezi křesťanstvím a uměním

Zapomínáme, že naším společným domovem je živý a zranitelný svět “tam venku”, hmotná skutečnost Bohem stvořeného vesmíru, tělesná skutečnost našeho pobytu na planetě Zemi, za jejíž budoucnost neseme před Bohem odpovědnost. Naším tělem, hmotou, z níž jsme stvořeni, se podílíme na těle matky Země.

[...]

A pokřtěným tělem se podílíme na těle Kristově, v němž jsou všechny prvky stvořené reality sjednocovány mocí Ducha Svatého, proměňovány a pozdvihovány k Bohu. Zpíváme při liturgii: “Vzhůru srdce!” V záblesku mystického vhledu Teilhard de Chardin vystihl první i poslední pravdu o nás, o světě, o vesmíru: “Vzhůru se všechno stává jedním! Vzhůru se všechno stává jedním!”

Všechen život je propojený ve “spolu-bytí”. Poselství evangelia o vykoupení a vzkříšení těla se netýká “pouze” těla lidského, ale právě skrze člověka se vztahuje na “tělo kosmu”, aby veškerá živá i (zdánlivě) neživá skutečnost byla uzdravena, zacelena a posvěcena. Přesto se v církvi už po staletí nezdravě soustředíme na osobní hříchy a na individuální spásu, vymýšlíme systémy odměn a trestů, spalujeme energii neustálým zaobíráním se sebou podle hesla “člověk je mírou všech věcí”, což je poněkud sebestředné, ne-li přímo sobecké. Nezáleží totiž výhradně na nás! Bůh přece neposlal na svět svého Syna Ježíše, aby zachránil jen člověka, ale aby zachránil svět! Ježíš je přece víc než mým osobním Spasitelem - je Spasitelem světa, kosmickým Kristem, ve všem a nade vše je univerzálním Kristem!

[...]

Nedávno zesnulý vědec James Lovelock, autor teorie, že Země je živoucí bytost, jeden veliký planetární organismus (pojmenoval jej “Gaia” po řecké bohyni), adresoval vyznavačům Krista výzvu ke změně smýšlení: “Možná, že křesťané potřebují nějaké nové Kázání na hoře, aby je přinutilo žít na Zemi slušně a v souladu s ní a ozřejmilo pravidla, jak toho dosáhnout. Lidské potřeby a práva nejsou všechno. Ti, kdo věří, by mohli přijmout Zemi jako součást toho, co Bůh stvořil, a mělo by je trápit, že dílo bylo znesvěceno.”

Snad nebude třeba nového Kázání na hoře, pro začátek by úplně postačilo, kdybychom si Ježíšovo učení opravdově vzali k srdci a přijali za svou jeho cestu lásky k Bohu, bližnímu a světu. Bude nutné učit se na té cestě neuzavírat se do sebe, oprošťovat se od neurotického zaujetí našimi pseudoproblémy a nahlížet, že máme podíl na zcela nepravděpodobném zázraku života. A není život něco mnohem většího a důležitějšího, než jsme my sami? “On musí růst, já se však menšit” (Jan 3, 30). Dejme naposled slovo moudrému Teilhardovi: “Budou zachráněni ti, kteří se odvažují milovat druhého více než sebe, ti, kteří centrum svého bytí přesunuli směle a odhodlaně vně sebe.

Celou úvahu můžete přečít na osobním blogu Lukáše Bujny zde.