Zdeněk Turek

Společný domov" chápu jako prostor, který byl dán nám lidem i všemu, co tu žije, abychom ho užívali společně. Zároveň i jako prostor, kde by nejen nám lidem, ale i všemu, co tu žije, bylo dobře – proto „domov".

Není však samozřejmostí, že tento prostor je automaticky „domovem" jen proto, že tu tento prostor je. Aby nám mohl být tento prostor skutečným domovem, kde je všemu živému dobře, je nutné o něj pečovat a na této péči se spolupodílet. A není to jen péče o to, co nás obklopuje fyzicky, ale i o to, co nás obklopuje duchovně.

"Duchovně" – tím nemyslím suché náboženství, ale především vztahy. Vztahy člověka k člověku, k Životu, vztahy člověka k tomu, co nás převyšuje, i k tomu, co všechno nás obklopuje. A v neposlední řadě i vztahy k hodnotám, u kterých se všichni shodneme, že jsou dobré, ale ne vždy je umíme realizovat.

V tomto duchu se snažím působit prostřednictvím divadelní činnosti v Loutkářském spolku „Před Branou" v Rakovníku, též jako duchovní dobrovolník a člen výkonného výboru Vězeňské duchovenské péče mezi klienty ve věznici v Oráčově a také jako výpomocný kazatel v českobratrské církvi evangelické (ČCE). Nepovažuji se za aktivistu, nicméně jako člen výboru ekumenického společenství LGBTQ+ věřících lidí LOGOS ČR se snažím též o dialog v církvích i ve společnosti, aby se v tom prostoru, který nám byl dán, cítili jako „doma" i ti do této minority patřící.