Úcta k životu

„Nezabiješ.“ Exodus 20,13

Albert Schweitzer proslul jako teolog, myslitel, varhanní virtuóz, a především jako lékař, filantrop a zakladatel nemocnice v gabonském Lambaréné. Schweitzer se ve svém životě nenechával svázat pravidly jedné disciplíny a dokladem jeho překračování hranic je nakonec i koncept úcty k životu, který spočívá v rozšíření etického vztahu na vše živé, nejen na člověka.

Schweitzer ve svém myšlení i životě hluboce prožíval skutečnost, že je možné se ve světě setkat s udivující harmonií, stejně jako s krajním utrpením. Později tento stav nazval „bolestnou hádankou“: žijeme ve světě, ve kterém vůle k životu různých bytostí stojí navzájem proti sobě a kde je život udržován působením tvořivých i ničivých sil. Podle Schweitzera však člověk může v tomto řádu dosáhnout zvláštního postavení, protože je schopný si nesourodost komplementárních i soupeřících vůlí k životu uvědomit. Může ze své pozice říct: „Jsem život chtějící žít uprostřed života chtějícího žít“ (Schweitzer 1998, s. 284). Pokud je toto poznání doplněné prožitkem úcty k životní vůli, která ve všem působí, má zásadní důsledky pro lidské jednání, ve kterém se spojují prvky etiky, empatie i spirituality: „Opravdu etický je člověk jen tehdy, když poslouchá naléhavý příkaz pomáhat všemu živému, jemuž může prospět, a přímo se hrozí mu škodit. Neptá se, nakolik si ten nebo onen život svou hodnotou zaslouží jeho účast, ani na to, zda a pokud vůbec je ještě schopen něco pociťovat. Život je mu svatý sám o sobě“ (tamtéž s. 285).

Následování úcty k životu vede člověka ke zvýšené pozornosti ke vztahům, v nichž se vzhledem ke světu, tvorům i ostatním lidem ocitá. Ve světle Schweitzerova světonázoru se tento přístup vyznačuje jak radostí ze sounáležitosti, kdy se zejména při vzájemné pomoci mohou lidé a tvorové radovat ze splynutí rozdílných vůlí k životu v jednu, tak i k akutnímu pocitu viny z utrpení, které lidé živým bytostem každý den působí už při naplňování svých základních potřeb. Skutečně eticky lze tak podle Schweitzera žít pouze v krajním uznání vlastního vlivu na svět a s neutišitelným pohoršením nad utrpením života: „Přebýváme v pravdě, jen když konflikty prožíváme stále hlouběji. Dobré svědomí je vynález ďáblův“ (tamtéž s. 292). Schweitzer zároveň požadavek takovéhoto přístupu klade pouze na jednotlivce, kteří jsou schopni se pro něj svobodně rozhodnout, a „spoléhá na vzrůstající pocit zodpovědnosti člověka“ (tamtéž s. 294). V tomto směru taky nezastírá, že poslušnost úctě k životu staví člověka proti všem společenským normám, které se způsobování utrpení životu pokoušejí legitimizovat, čímž zastírají lidskou morální odpovědnost.

Etika úcty k životu ve Schweitzerově pojetí je určitým způsobem vyhrocená v nárocích, které na člověka a jeho svědomí klade. Může tím ale přispět k uvědomění krajní závažnosti všeho, co lidé vykonávají k prospěchu nebo újmě života kolem sebe. Zároveň v ní existuje prostor i pro stále se prohlubující pozitivní prožívání sounáležitosti s přírodou. Jak Schweitzer dodává, „tato etika nedospívá k ucelenému světovému názoru, nýbrž smiřuje se s tím, že chrám nutně zůstane nedostavěný. Dokončí se pouze chór. V něm však zbožnost koná živou a nepřetržitou bohoslužbu“ (tamtéž s. 288).

Autoři: Jan Zámečník, Adam Vrchlabský

Zdroj

SCHWEITZER, Albert, 1989. Zastánce kritického myšlení a úcty k životu. Praha: Vyšehrad.