Pokoj

„Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem.“ Numeri 6,26

Mír neoznačuje pouze stav bez války. Jeho biblický význam je mnohem širší. Skutečnost, že dodnes se lidé mluvící hebrejsky či arabsky vítají pozdravením míru (šalom alejchem, salám alejkum) dokládá, jak důležité slovo to je. Biblické šalom je ústřední vizí Starého zákona o bezpečí, blahu a klidném životě celého stvoření.

Je výrazem příslibu, k němuž vzhlíží věřící abrahámovských náboženství, ale i pilířem světa. V knize Pirkej Avot (Výroky otců) židovské Mišny je zaznamenán výrok rabína Simeona ben Gamaliela (10–70 př. Kr.): „Svět stojí na třech věcech: na spravedlnosti, pravdě a míru.“ V islámu je mír synonymem Boha i pokoje panujícího v obci věřících. Křesťané při bohoslužbách vyjadřují bratrskou lásku pozdravením pokoje (osculum pacis). Je pozoruhodné, nakolik je tato pozitivní vize v našich myslích překryta koncepcí hříchu a viny. Mír či pokoj se jeví být nedosažitelný, a přitom je to klíčový pojem božského jazyka.

Semitský jazykový kmen š-l-m označuje bezpečí, stav bez zranění, poskvrny, dokonalost (šalem znamená úplný, absolutní), svobodu. V Písmu se lze dočíst, že až budou vymýceni zlovolníci, pokoje dosáhnou pokorní (Ž 37, 11), zatímco svévolníci míru mít nebudou (Iz 48, 22). Podněcování k pokoji je formou boje proti zlu, jež přináší radost (Př 12, 20). Pokoj znamená zbavit se strachu (Gn 43,23) a přijmout Boží dar (Nu 6,26). Pokoj je spása i spravedlnost, nikoliv pouze blahobyt (Jr 33,8–9; Iz 32,17).

Když se nad těmito významy zamyslíme, rozprostře se před námi bohatost příslibu biblických dějin: v politickém, společenském i osobním smyslu. Člověk má svoje naděje orientovat k vizi spravedlivého, vzájemného a láskyplného společenství, které zajišťuje každému bezpečí, svobodu a blahobyt. Oproti řádu a stabilitě, jež do křesťanství vnáší helénská kultura (Pax Romana – slovo pax vychází z indoevropského základu vyjadřujícího „upevnit“), starozákonní hebrejské kořeny zdůrazňují aktivní účast člověka na obnově světa. A to především v tradici prorocké, jak zdůrazňoval už židovský filozof dialogu Martin Buber.

Americký baptistický teolog Harvey Cox (nar. 1929) proto usiluje vysvobodit slovo „pokoj“ z područí převládajících úvah o lidském hříchu. Zdůrazňuje, že zatímco řecká mytologie rozuměla světu jako uzavřenému, stabilnímu kosmu, kde každá věc a bytost má své pevně dané místo, biblický étos vyzývá člověka k aktivitě a proměně, k obnově míru ve světě podle Ježíšova příkladu. Porušený svět se nezacelí sám, nelze jej opustit únikem do nitra či mystického vytržení, je třeba za něj přijmout spoluzodpovědnost. Z tohoto pohledu Cox vykládá i prvotní hřích. Ten nespočíval prostě v přestoupení Božího příkazu, ale v tom, že se člověk vzdal rozhodování o sobě samém a světě, v němž žije, a delegoval je na jinou bytost. Člověk má úkol přispívat k blahu stvoření.

Ježíš se nezabýval hledáním moudrosti nebo upevňováním společenské morálky, ale trávil čas mezi „vyděděnci, opilci a pochybnými existencemi,“ tedy lidmi země (‘am ha’arec), aby jim vrátil perspektivu zacelení, bezpečí a pokoje. Proto „blaze těm, kteří působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími“ (Mt 5,9) – čili sláva budiž Ježíšovým učedníkům, kteří se nebojí špíny a nízkosti světa a navrací jí naději, důstojnost a bezpečí.

Teolog a znalec Starého zákona Walter Brueggemann (1933–2025) ve své knize Žít podle vize (1976) zdůrazňuje, že biblické dějiny nás zpravují o tom, že vše živé je spojeno vzájemností a směřuje ke společnému životu v harmonii, radosti a blahobytu: „Šalom je podstatou biblické vize jednoho společenství zahrnujícího veškeré stvoření.“ Osudem lidstva není osobní prospěch, individuální spása či dosažení mimosvětské blaženosti, ale „cesta šalom vedoucí od radostných vzpomínek k velkým očekáváním.“ Podobně mennonitský myslitel John Howard Yoder ve své Ježíšově politice (1972, česky 2004) vysvětluje, že Ježíš neklade cestu k Božímu království někam mimo tento svět, ale že pokoj přináší mezi nás. „Ježíš nebyl jen moralista, učitel spirituality, obětní beránek, ani Boho-člověk, jehož božský status vybízí přehlížet jeho lidskost,“ píše Yoder. Ježíš byl nositelem „nových možností pro lidské, sociální, a tedy i politické vztahy. Jeho křest je inaugurací a kříž vyvrcholením toho nového režimu, na němž se mají podílet jeho učedníci.“ Navzdory snahám autoritářských režimů a nacionalistických hnutí přivlastnit si evangelia pro svůj kult společenského a morálního řádu, který má být „přirozený“ a „věčný“, Ježíš svým životem i smrtí ukazuje nedostatečnost všech lidských představ o dokonalém společenství a vyzývá neustále je kritizovat, přehodnocovat a proměňovat. To vše nikoliv zlem, násilím a destrukcí, ale v radostném duchu naděje, že království Boží je mezi námi.

Tento radostný horizont biblických dějin vyzývá k aktivitě o to více, že žijeme v době, kdy – řečeno s Leonardem Boffem (nar. 1938) – slyšíme na každém kroku nejen „křik chudých“, ale i „křik Země“. Pokoje podle něj nelze dosáhnout ve světě roztrhaném sociální nespravedlností, neudržitelnou myšlenkou nekonečného růstu, technokracie a ignorování přírody. Člověk je součástí stvoření. Proto nestačí usilovat pouze o pokoj mezi lidmi, ale brát v potaz kosmický rozměr. Od spravedlnosti sociální musí „cesta pokoje (šalom)“ vést dále, až k ekologické spravedlnosti. „Demokracie se musí stát sociálně-kosmickou,“ píše Boff. „Prvky přírody jako hory, rostliny, řeky, zvířata a atmosféra se musí stát novými občany sdílejícími lidskou hostinu, zatímco lidé mají svůj díl z hostiny kosmické. Jen potom na planetě Zemi nastane ekologická spravedlnost a pokoj.“

Nejvýraznějším obrazem pokoje tak zůstává Izajášovo proroctví: „Vlk bude pobývat s beránkem, levhart s kůzletem odpočívat. Tele a lvíče i žírný dobytek budou spolu a malý hoch je bude vodit. Kráva se bude popásat s medvědicí, jejich mláďata budou odpočívat spolu, lev jako dobytče bude žrát slámu. Kojenec si bude hrát nad děrou zmije, bazilišku do doupě sáhne ručkou odstavené dítě.“ (Iz 11, 7–8) „Cesta pokoje“ je stezkou nenásilí a všeobecného společenství, kde se na horizontu zrcadlí naděje o jednom světě všech bytostí, nezávisle na původu, druhu či podobě. Mír totiž patří i bratru slunci, sestře luně a hvězdám, stejně jako dalším našim příbuzným – vodě, ohni i matce zemi, jak praví Chvalozpěv stvoření sv. Františka z Assisi (1182–1226). Jeho duchovní učeň papež František (1936–2025) ostatně zasvětil podněcování k pokoji svůj pontifikát.

Autor: Jan Motal

Zdroje

Pirkej Avot, online: www.sefaria.org

Leonardo Boff, Liberation Theology and Ecology: Alternative, Confrontation or Complementarity? In: Boff & Elizondo (eds.), Ecology and Poverty. London: SCM Press, 1995.

Walter Brueggemann, Living toward a Vision: Biblical Reflections on Shalom. Philadelphia: United Church Press, 1982.

Harvey Cox, God’s Revolution and Man’s Responsibility. Valley Forge: Judson Press, 1965.

John Howard Yoder, Ježíšova politika. Praha: Eman, 2004.