Láska
„Bůh je láska, a kdo zůstává v lásce, v Bohu zůstává a Bůh v něm“ 1. Jan 4,16
V křesťanském myšlení je za ústřední hodnotu často pokládána láska. Někteří teologové, jako například Joseph Fletcher, ji chápali jako základní princip etiky, který má určovat lidské jednání. Ve svém přístupu, formulovaném v útlé knize Situační etika: nová morálka z 60. let 20. století, se však zaměřuje pouze na mezilidskou oblast a nezabývá se tím, zda má takto založená etika nějaký význam také pro přírodu. To odráží skutečnost, že se v křesťanském kontextu o lásce uvažovalo především ve vztahu k člověku-bližnímu a Bohu, případně k sobě samému. Tato situace se však s rozvojem environmentálně orientované teologie změnila.
Dokladem tohoto faktu je zejména kniha Milovat přírodu: ekologická integrita a křesťanská odpovědnost, v níž James A. Nash věnuje celou kapitolu úvahám o aplikovatelnosti lásky v ekologických souvislostech. Je si při tom vědom mnoha obtíží, kterým tyto pokusy čelí a které začínají již na samém počátku jakéhokoli úsilí vydat se myšlenkově tímto směrem. Neexistuje totiž obecná shoda na tom, co láska – ani ta křesťanská, o níž mu ústředně jde – znamená, ačkoli je zřejmé, že souvisí s ohledem na potřeby druhých, péčí o ně a úsilím o jejich dobro. I v případě, že se shodneme na pojetí lásky vymezeném těmito pojmy, nedostáváme ovšem odpověď na to, jak jednat v konkrétní situaci, v níž čelíme různorodým morálním nárokům, které není možné vždy sladit. V těchto dilematech se nelze rozhodnout pro „absolutní dobro“, ale pouze dobro relativní, případně „menší zlo“.
Ve vztahu k přírodě je otázka láskyplného jednání o to komplikovanější, že ji člověk jakožto „přirozený predátor“ (s. 146) nutně poškozuje. Romantizovat není možné samozřejmě ani přírodu – pokud jsou harmonie nebo kooperace popisy jejího fungování, neodrážejí realitu, k níž patří predace a parazitismus. Člověk se nicméně může stát „predátorem altruistickým“ (s. 147), tedy snažit se škody minimalizovat, žít šetrně a tím dát přes okolnosti, které nelze změnit, průchod lásce.
Tato láska není, jak tvrdí Nash, zcela analogická lásce v mezilidském kontextu. Zatímco její interpersonální podoba se přinejmenším principiálně snaží zachovat rovný přístup ke každému, ve vztahu k přírodě je to podle autora knihy Milovat přírodu nepatřičné – biotické rovnostářství pokládá dokonce za absurdní, a je proto kritický k postoji Alberta Schweitzera, který ho teoreticky prosazoval. Podobně nelze uplatnit ani odpuštění, které dává smysl jen tam, kde existují subjekty, které jsou schopné být odpovědné, morálně se rozhodovat, a tedy se i provinit. Doklady o tom, že by tato schopnost existovala u zvířat podle Nashe nemáme, byť je třeba doplnit, že se v současné době živě diskutuje i o tomto problému.
Nash má zároveň za to, že existují dimenze lásky, které je možné na přírodu vztáhnout neproblematicky. Mezi ně počítá:
- konání dobra (beneficence), respektive jeho největší možné míry za daných okolností; prakticky to znamená například ochranu habitatů nebo jednotlivých přírodních prvků, které mohou poskytnout stravu nebo útočiště jednotlivým živočichům;
- úcta k druhému (other-esteem) je respekt k integritě přírody v jejím celku i konkrétnosti; jejím předpokladem je postoj, který není antropocentrický a nepřevádí vše na užitek pro člověka;
- receptivita (receptivity) je nejen vědomí závislosti na přírodě a bytostné propojenosti s ní, ale také touha po tom být s ní v blízkém kontaktu; jde o bázeň i okouzlení tváří v tvář její komplexnosti, majestátu a kráse;
- pokora (humility) je protikladem pýchy a triumfalismu – včetně triumfalismu vědecko-technického – a úsilím o prostý, šetrný život;
- porozumění (understanding) jsou znalosti o ekologické dynamice, bez nichž není možné lásku ve vztahu k přírodě uplatňovat, protože mnoho škod je způsobeno nepoučenými zásahy;
- spravedlnost (justice) je spjata s biotickými právy, mezi které Nash započítává například právo naplnit svůj evoluční potenciál nebo právo na svobodu od lidské krutosti a zneužívání;
- společenství (communion) je existencí ve smířených vztazích; tato dimenze lásky je spíše eschatologická, protože znamená pokoj a harmonii, které je v životě možné zakoušet pouze omezeně.
Uvažovat o lásce ve vztahu k přírodě lze i jiným způsobem, a sice na základě klasického členění lásky na agapé (lásku křesťanskou, „sebeobětovnou“), erós (lásku erotickou) a filia (lásku přátelskou) – o sebeobětovných a erotických prvcích u láskyplného vztahu k přírodě ostatně hovoří samotný Nash. Takový přístup otevírá možnost přemýšlet o tom, že pečovat je třeba i o entity, které se člověku nelíbí, nebo v něm dokonce vzbuzují odpor (agapé), o prvky přírody, které v člověku probouzejí okouzlení, touhu nebo obdiv (erós), či o speciálnímu vztahu k zvířecím společníkům, například psům (filia).
Autor: Jan Zámečník
Zdroje:
Nash, James A. Loving Nature: Ecological Integrity and Christian Responsibility. Nashville: Abingdon Press, 1991.