Klimatická spiritualita

Miluješ všecko, co je, a neošklivíš si nic, z toho co jsi učinil, vždyť bys ani nemohl připravit něco, co bys měl v nenávisti. A jak by mohlo cokoli trvat, kdybys to ty nechtěl, anebo být zachováno, kdybys to nepovolal k bytí? Šetříš všecko, protože je to tvé, Panovníku, který miluješ život. Kniha moudrosti 11,24–26

Klimatická spiritualita vyrůstá z naléhavosti dnešní planetární krize a z hluboké potřeby proměnit náš vztah k Zemi i k ostatním živým tvorům. Ekologická krize není jen otázkou politickou či vědeckou, ale je také, a především spirituálním tématem. Je výzvou učit se vnímat Zemi jako posvátný domov a celé společenství života jako jediné tělo, jehož jsme nedílnou součástí. Taková spiritualita propojuje planetární etiku, teologii stvoření i mystickou zkušenost vzájemného propojení všeho, co jest.

V křesťanském prostředí je klimatická spiritualita pokračováním spirituality stvoření. V jejím jádru stojí biblická vize světa jako Božího daru a prostoru Boží přítomnosti, neboť v Bohu „žijeme, pohybujeme se a jsme“ (Sk 17,28). V tomto smyslu přehodnocuje dualistický teismus, který striktně odděluje Boha a stvoření. Místo příkrého dualismu přichází s pan-en-teistickou (neplést s panteismem) vizí Boha ve všem a všeho v Bohu, která lépe odpovídá tradičnímu trojičnímu učení. Americký ekologický teolog a procesuální myslitel Jay McDaniel nabízí v této souvislosti strhující obraz biologické povahy, který odpovídá lépe naší době i klimatické či zelené spiritualitě. Podle McDaniela jsme všichni buňky v mateřském Božím těle. Tak jako buňky i my máme relativní samostatnost, ale současně participujeme na božském těle života. 

Taková spiritualita čerpá zvláště z hebrejských kořenů víry, z teologie požehnání a vtělení. Americký episkopální teolog Matthew Fox rozvinul pojem „prvotního požehnání“ (Original Blessing), jež předchází „prvotnímu pádu“. Podle něj se západní křesťanství jednostranně zaměřilo na hřích a vykoupení, zatímco posvátnost stvoření zůstala na okraji. Augustiniánská spiritualita svými dualistickými akcenty tak nepřímo přispěla k dnešnímu odcizení od živého světa.

Perspektiva prvotního požehnání zasazuje duchovní život do kosmického horizontu, který přesahuje ryze lidskou perspektivu. Znovu přiznává stvoření a tělesnosti jejich posvátný význam. Že právě křesťanství, víra založená na stvoření a vtělení, zanedbávalo tělo a stvoření, je bolestným paradoxem duchovních dějin. Ekofeministická teoložka Sallie McFague provokativně tvrdila, že nejkřesťanštějším ze smyslů je hmat – neboť je nejvíce vtělený a nejblíže světu. Klimatická spiritualita musí obnovit vědomí těla jako místa požehnání a brány k zakoušení božského, znovu objevit hodnotu smyslové zkušenosti, její kontemplativní rozměr. To zahrnuje i vzkříšení staronových forem duchovní praxe, jakými jsou poutnictví, modlitba těla či posvátný tanec.

Navzdory častému opomíjení stvoření lze v dějinách křesťanství rozpoznat proudy, které svět přijímaly s radostí a vděčností. Vedle samotných biblických základů je to zvláště keltské křesťanství s jeho „šamanskou“ obrazností a zelenou poustevnickou spiritualitou, středověká mystika (František z Assisi, Hildegarda z Bingenu, Juliana z Norwiche, Mistr Eckhart, Tomáš Akvinský, Mikuláš Kusánský aj.), ale také východní křesťanství se svou vizí kosmického Krista, který prostupuje celek stvoření. V renesanci se objevují podobné motivy v novoplatonismu s jeho přírodní magií a alchymií (Jacob Böhme, Marsilio Ficino).

Dnešní klimatická spiritualita se rozvíjí i díky myšlení řady teologů stvoření a eko-feministických teoložek, kteří zhruba od poloviny dvacátého století znovu doceňují stvoření a kosmos. Mezi nimi zvláště vynikají Teilhard de Chardin, Rosemary Radford Ruether, Leonardo Boff, Matthew Fox, Dorothee Sölle, Thomas Berry, Catherine Keller či Ivone Gebara. Klíčovým textem pro současnou klimatickou spiritualitu je pak encyklika papeže Františka Laudato si’ (2015), která představuje koncept „integrální ekologie“: péče o naši planetu, o chudé a o vlastní duši tvoří jednotný celek a nelze je od sebe oddělit.

Velkým inspiračním zdrojem klimatické spirituality je pro mě zvláště učení Matthewa Foxe o čtyřech cestách spirituality stvoření, jež nahrazují tradiční novoplatónské schéma (očištěná, osvícení, sjednocení).

• Via positiva – cesta radosti, úžasu a vděčnosti za dar stvoření nám připomíná, že samotná existence je požehnáním a život na Zemi je prvotním dobrem.
• Via negativa – cesta soucitu skrze bolest, ticho a prázdnotu nás učí neuhýbat před utrpením lidí i dalších živých bytostí. A uvědomovat si křehkost a pomíjivost pozemské existence, dnes do ní zvláště náleží zkušenost klimatického žalu.
• Via creativa – cesta tvořivosti a krásy znovu probouzí posvátný erós, smysl pro ekocentrické umění a hledání nových forem rituálního a liturgického života spjatého s rytmy stvoření.
• Via transformativa – cesta spravedlnosti, míru a proměny spojuje mystickou zkušenost s aktivismem. V kontextu dnešní krize představuje klimatický aktivismus jako formu profétické spirituality.

Klimatická spiritualita umožňuje, řečeno s Leonardem Boffem, slyšet zároveň „křik Země i křik chudých“ a vnímat je jako vzájemně propojené nádoby. Je proto zároveň mystická i prorocká: čerpá ze zdrojů kontemplace a zároveň inspiruje k tvořivému jednání a vzdoru vůči současné destrukci.

Významným motivem klimatické spirituality je to, co brazilský teolog Marcello Barros nazývá hierodiverzitou. Tak jako biodiverzita zajišťuje zdraví ekosystému, potřebuje i duchovní život pluralitu přístupů k posvátnému. Křesťanská klimatická spiritualita se proto může plodně obohacovat setkáním s dalšími tradicemi. Zvláště se spiritualitami původních národů, které Panamazonská synoda katolické církve ocenila jako autentický projev Boží přítomnosti. Spirituality původních obyvatel jsou inspirativní zvláště svým smyslem pro více než lidské společenství, svojí kosmickou poezií a citem pro konkrétní posvátno v rostlinném, zvířecím i minerálním světě.  Obohacující jistě může být i setkání s angažovaným buddhismem (Thich Nhat Hanh, Joanna Macy, Gary Snyder aj.) s jeho důrazem na spolubytí (interbeing), ale také s islámským súfismem, židovským chasidismem, hinduistickou kosmickou spiritualitou i s některými proudy současné hlubinné ekologie, celostní biologie a ekoterapie (např. Charles Eisenstein, Andreas Weber, Bill Plotkin, David Abram aj.).

Klimatická spiritualita se dnes projevuje v liturgiích věnovaných Zemi, v modlitbách za budoucí generace, v nových rituálech ctících rytmy přírody, stejně jako v prosté každodenní skromnosti. Vyzývá k odmítnutí konzumerismu a k radikální solidaritě s těmi, kdo nesou největší břemeno klimatických změn. Ačkoliv se tato spiritualita teprve rodí, tváří v tvář planetární krizi se stává duchovní nezbytností. Klimatická spiritualita je znamením času. Je spojením se slávou i utrpením kosmického Krista.

Autor: Adam Borzič

Zdroje

Matthew Fox: Original Blessing: A Primer in Creation Spirituality. Santa Fe: Bear & Company, 1983.

Jay B. McDaniel: O Bohu a pelikánech. Teologie úcty k životu. Praha: Biblion z. s., 2022.

František: Laudato si’. Encyklika o péči o společný domov. Kostelní Vydří: KNA, 2015.

Leonardo Boff: Cry of the Earth, Cry of the Poor. Maryknoll: Orbis Books, 1997.