Klimasmutek

O hrozbě klimatické krize se ví a mluví minimálně od šedesátých let dvacátého století. Přesto jsme v médiích a vědeckých studiích léta četli především o číslech, faktech, tunách oxidu uhličitého, o počtu let, které nám zbývají pro radikální snížení emisí, než nastanou černé scénáře. Tyto informace přirozeně vyvolávají silné až nezvladatelné obavy, pro které ale ve veřejném prostoru neexistovalo bezpečné místo, kde je projevit, sdílet je a učit se s nimi vyrovnávat.

Lidské emoce jsou jako chytří signalisté, které evoluce vytvářela statisíce let pro naši ochranu. Emoce vzteku chrání naše hranice, emoce strachu nás často vede k útěku nebo stažení, prožitek úzkosti nás tlačí k přemítání a řešení případného ohrožení.

Lidská mysl při setkání s něčím hrozivým, co je neuchopitelné, příliš zahlcující a zraňující, má tendenci tyto myšlenky vytěsňovat, aby jedince ochránila před přílišným stresem a kolapsem. Když mysl spustí tyto obranné mechanismy, často nevědomě a automaticky, emoce pak ale nemůžou zprostředkovávat pravdivé zprávy o stavu světa – a my pak nemůžeme volit co nejužitečnější a nejrozumnější akci pro naši sebezáchovu. Kvůli tomuto mechanismu se celé téma klimatické změny ocitlo v jakémsi vakuu, izolováno od našich prožitků, zatlačeno do kolektivního stínu a mlčení.

Četli jsme dál články o počtu mizejících živočišných druhů, o hladovějících ledních medvědech, o počtu hektarů pokácených pralesů, o ničivých bezprecedentních požárech všude po světě. O čem jsme ale moc neměli sílu mluvit, byly emoce, které představy ohrožení života přinášely.

Pokud už úzkost, bezmoc či vztek z nečinnosti politiků a korporací pronikly do médií, bohužel byly reprezentovány spíše jako výstřelek nebo patologie příliš horlivých aktivistů a aktivistek. Opomenuli jsme, že nějaké pocity ničení přírody a zběsilé změny klimatu v různých koutech světa vyvolávají smutek snad v nás všech, „obyčejných” lidech, v každém z nás, kdo není vnitřně zcela odpojen od hodnot přírody a přináležení do živého světa vůbec. Ještě více než tyto hrozivé změny samotné nás týrá to, že lidstvo sice má možnosti a technologie pro to klimatickou změnu výrazně zmírnit či odvrátit, ale nedělá to. To opravdu bolí.

Sousloví klimatický nebo environmentální smutek tu pak používáme jako souhrnný název pro tuto patřičnou a nevyhnutelnou emoční reakci na ztráty a zranění, které zažíváme a zažijeme. Smutek tu ze všech emocí není vyzdvižen náhodou, ale použit jako obraz kýženého prožitku, umožňujícího setkání s hloubkou všeho, na čem záleží, včetně našeho nitra.

Emoce úzkosti nás možná spíš svírá a drží v zajetí nefunkčních obav. Emoce vzteku upozorňuje na překročení našich hranic a může nás vyzbrojit energií k boji, ale vždy ještě něco skrývá za zády, z bezmoci není úniku a slovo žal má možná příchuť až paralyzující formy truchlení. Smutek a pláč nad tím, nad čím nám v životě nejvíc záleží – na životě samém – je příležitostí k tomu se zastavit, očistit své vidění a vytvořit prostor pro vznik úlevy a místa, odkud lze vykročit dál, k aktivitě a naději.

Klimasmutek vnímáme jako zdravou adekvátní reakci na bezprecedentní stav naší planety. Pokud si dovolíme s těmito prožitky být v kontaktu, pokud budeme aktivně vytvářet veřejný a společenský prostor, kde je bezpečné své pocity sdílet, mluvit o nich, pak můžou naše emoce dělat svou práci dobře – vést nás ke zdravé reakci a akci, nikoli k bezmoci.

Bohužel tohoto prostoru není dosud dost a prožitky emocí kolem klimatu jsou spíše patologizovány. Slyšíme: vzchop se, neřeš to, nepoddávej se tomu tolik. Pokud se cítíme se svými prožitky sami a neuznaní, může mysl naopak prožitky úzkosti a žalu prohlubovat až k nesnesení. Pak se můžou u jedinců objevit vážnější deprese, nespavost, záchvaty úzkosti a další psychické obtíže, které je již potřeba řešit v psychoterapii. Krom individuální terapie může pomoci psychoterapie skupinová nebo třeba ekoterapeutické přístupy, spojující práci s těžkými tématy se vztahováním se ke pestrým kvalitám a živosti přírody. Jedním z nejpropracovanějších a nejužitečnějších rámců pro práci s tímto tématem a propojením s hlubším smyslem a celistvostí duše poskytuje hlubinná ekopsychologie autora Billa Plotkina (institut Animas Valley).

Dalším chybějícím dílkem do skládačky hádanky, proč jsme uvízli v neproduktivní klimaúzkosti či bezbřehé rezignaci, je strádání v našich hodnotách a spiritualitě. Jedna ze základních lidských potřeb je cítit kontakt s něčím, co nás přesahuje. Žijeme bohužel v době, která nás od těchto duchovních hodnot účinně odpojuje. I to je zřejmě důvodem, proč necítíme celospolečenské nutkání chránit posvátnost přírody pomocí hodnot, jako jsou solidarita a pomoc slabším – třeba právě zvířecím druhům, lesům, mořím.

Přejeme si, aby emoce vznikající v reakci na postupující změny klimatu byly celospolečensky validovány a normalizovány. Abychom se nemuseli před tímto těžkým a neuchopitelným tématem utíkat – ale mohli jsme se ve svém smutku spojit. Jedinec nemá šanci klimatickou změnu „porazit“, ale tisíce takových hlav již určitou změnu udělá.

Lékem na klimasmutek je tedy napojení – na sebe, na své tělo a emoce, propojování se s druhými, s celistvostí světa, s přírodou, která tu stále je a má obrovskou schopnost přizpůsobení a uchování života. Smysluplné kolektivní aktivity a akce mířené na politiky, upřímné informování v médiích a na svých sociálních sítích a vytváření infrastruktury pro péči o duševní zdraví zaměřené na kolektivní témata jsou cestou k úlevě, naději a celospolečenské odolnosti, která nám pomůže nastávající náročné časy zvládnout. 

Kam se obrátit pro pomoc a další informace?

• při akutních úzkostech: portál a aplikace Nepanikař, různá krizová centra a centra psychoterapeutické podpory,

• aktivní zapojení do různých projektů a propojení s dalšími lidmi: Fridays For Future, festival Take Care, lokální komunitní zahrady,

• knihy Aktivní naděje (Joanna Macy), Klimasmutek (Jitka Holasová), Zen a umění zachránit planetu (Thich Nhat Hanh), Zelená spiritualita (Adam Borzič), Klima: nový příběh (Charles Eisenstein),

• ekoterapie a kontakt s přírodou: Lesní mysl, hlubinná ekoterapie (např. Tomáš Hawel),

• metodická práce s klimatickými emocemi: Klidem - institut pro ekoterapii, pořádá workshopy pro terapeuty, učitele, průvodce, duchovní i veřejnost s názvem Ekosystém naděje.

Autorka: Jitka Holasová