Strukturální hřích

Text: Petr Jandejsek

„I vy jste byli mrtví ve svých vinách a hříších, jimž jste se kdysi věnovali podle způsobu tohoto světa, pod vlivem onoho ducha, který mocně ovládá ovzduší a který nyní působí v neposlušných lidech.“ Efezským 2,1–2

Strukturální (popř. sociální) hřích je docela nový výraz, který si teprve postupně hledá cestu do přemýšlení a vyjadřování křesťanů. Setkáváme se s ním například v křesťanské sociální etice a v sociální nauce církve. Abychom mu porozuměli, může být pro začátek vhodné podívat se do zákona o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací, zkráceně antidiskriminačního zákona. Způsob, jakým tento zákon vymezuje nepřímou diskriminaci, se totiž v některých ohledech podobá vymezení strukturálního hříchu: „Nepřímou diskriminací se rozumí takové jednání nebo opomenutí, kdy na základě zdánlivě neutrálního ustanovení, kritéria nebo praxe je (…) osoba znevýhodněna oproti ostatním [z důvodu rasy, etnického původu, národnosti, pohlaví, sexuální orientace, věku, zdravotního postižení, náboženského vyznání, víry či světového názoru]“. Zákon samozřejmě nepoužívá teologické slovo hřích. Ale hovoří o tom, že se některým lidem děje nespravedlnost, i když nelze jasně pojmenovat jejího původce, nespravedlnost se děje zdánlivě samovolně, a dokonce se její příčina, pokud je vůbec pojmenována, ani nemusí hned jevit jako zlé jednání. Zatímco antidiskriminační zákon má na zřeteli pouze lidské osoby, strukturální hřích lze stejně dobře uplatnit při „diskriminaci“, „znevýhodnění“ a nespravedlnosti vůči naší planetě.

V křesťanském prostředí někdy převládají zúžené představy o hříchu. Jedna z nich říká, že hříchu se dopouští člověk pouze jako jednotlivec. Jiná zase spojuje hřích pouze se selháními v tzv. náboženském životě. Jako bychom ztráceli povědomí, že hřích a zlo jsou víc než osobní a soukromé záležitosti. A že i spása je především kolektivní a sociální skutečností. Tak jako jsme všichni vinni hříchem toho druhého, nejen svým vlastním, jsme také všichni dobří dobrotou toho druhého, nejen svou vlastní. Můj život není jen o „mně“ (Richard Rohr). Rozpoznání sociálního rozměru každého zla (a dobra) ale ještě není totéž, co strukturální hřích.

V poselství proneseném v roce 2021 oslovil římský biskup, papež František, státy, skupiny a korporace těmito slovy:

„Ve jménu Božím žádám finanční skupiny a mezinárodní úvěrové instituce, aby umožnily chudým zemím zajistit ‚základní potřeby jejich obyvatel‘ a zrušily dluhy, které jsou tak často uzavírány proti zájmům těchto obyvatel. Ve jménu Božím žádám velký těžební průmysl – ropný, lesnický, realitní, zemědělský – aby přestal ničit lesy, mokřady a hory, aby přestal znečišťovat řeky a moře, aby přestal otravovat potraviny a lidi. Ve jménu Boha žádám velké potravinářské korporace, aby přestaly vnucovat monopolní systémy výroby a distribuce, které zvyšují ceny a nakonec odepírají chléb hladovým.“

František použil pro způsob jednání svých adresátů výraz „struktury hříchu“ a navázal v tom na jednoho ze svých předchůdců, Jana Pavla II (Sollicitudo rei socialis, 1987). Jeho slova jsou dobrým příkladem, že i v teologii se mohou užitečně uplatnit poznatky soudobých vědních oborů, zde konkrétně zjištění o vlivu sociálních struktur. Teologie dnes nemůže pominout, že způsob, jakým pobýváme ve světě, je prostředkován institucemi, jako jsou rodina, profese, legislativa, daňový systém atd. Jestliže – jak František upozorňuje – projevy jednání institucí dopadají nepříznivě na lidi, ale také na další tvory a celé přírodní prostředí naší planety, je oprávněné vztáhnout na ně tradiční křesťanský výraz hřích. Ačkoli sociální struktury nehřeší ve stejném smyslu jako lidé, mohou být hříchem zasažené a v tomto ohledu urážejí Boha, poškozují život a působí smrt.

O průlom v pohledu na strukturální hřích se zasloužili tzv. teologové osvobození v Latinské Americe. Jejich interpretace hříchu široce ovlivnila světovou teologii. Hřích vidí jako krystalizaci individuálních egoismů do permanentních struktur, které tento hřích zachovávají a vykonávají svůj vliv na velké skupiny lidí (arcibiskup Óscar Roméro). Strukturální hřích se projevuje nárůstem nerovnosti a sociální nespravedlnosti. Touto perspektivou se například můžeme podívat na způsob, jakým vlivní lidé rozhodují o nakládání s penězi. Copak není urážkou Boha a chudých lidí, kolik prostředků se vynakládá na zbrojení, zábavní průmysl či vrcholový sport ve srovnání s potravinovými programy? S tím je spojena specifická arogance některých jednotlivců i skupin. Domnívají se, že blahobytný život mají jako svůj osud na základě vlastní píle a schopností, či dokonce díky zvláštnímu Božímu vyvolení. Chudoba a utrpení jiných je sice politováníhodná, ale zřejmě jaksi normální nebo i zasloužená (Jon Sobrino).

Teologie musí demaskovat tyto „hříchy světa“, stejně jako to dělal Ježíš, když – zejména podle Janova evangelia – odhaloval hřích farizeů: „Kdybyste byli slepí, neměli byste hřích (…). Vy ale říkáte: ‚Vidíme,‘ a tak váš hřích trvá“ (J 9,41). Ježíš nazývá hříchem to, co bychom dnes označili jako společensko-náboženský řád. Řád či struktury, které zabraňují poznat pravdu: pravdu o tom, že Bůh je Otcem, že je spravedlivý, že lidé jsou Božími dětmi a sobě navzájem sestrami a bratry. Hřích se projevuje také tím, že méně důležité věci podsouvá jako něco, na čem údajně Bohu nejvíc záleží. Ježíš se ale rozhodným způsobem staví nikoli proti slabostem jednotlivých lidí, nýbrž proti hříchu světa. Ten pojmenovává a nakonec umírá jako jeho oběť. Jeho smrt je nejradikálnější demonstrací hříchu světa (José Ignacio Gonzáles Faus).

Autor na začátku uvedených veršů z listu Efezským vyjmenovává tři zdroje zla: (1) „viny a hříchy, jimž jste se kdysi věnovali“, což znamená naši osobní účast na kultuře, která je sama zločinná a hříšná; (2) „podle způsobu tohoto světa“, neboť většina kultur je založena na falešné nebo povrchní shodě o hodnotách, důstojnosti a úspěchu; a (3) „pod vlivem onoho ducha, který mocně ovládá ovzduší“, iluze a podvody silně ovládají oblast vědomí, takže většina z nás je nedokáže prohlédnout, ovládají nás jako vzduch, který dýcháme. Tyto zdroje nazývá křesťanská tradice tělo, svět, ďábel (Richarda Rohr). Nejsme však vůči nim – Bohu díky! – bezmocní. Křesťanská víra vyznává, že Kristus, beránek Boží, nese hříchy světa (kosmu), že se solidarizuje s trpícími této země a s trpící planetou, na které hříchy dopadají.

V praxi církevních společenství se přiznání k podílu na strukturálním hříchu nabízí tematizovat při úkonech kajícnosti a vyznávání vin. Stávající formuláře k tomu většinou zatím neposkytují odpovídající texty, tudíž je potřeba formulace tvořivě inovovat. Druhým momentem jsou prosebné modlitby. Při nich už je v řadě společenství obvyklé, že se před Hospodina přináší situace „strukturální nouze“ a shromáždění účastníci se spojují v přímluvách. Další příležitostí je díkuvzdání, zejména po eucharistickém přijímání. Tam zaznívají díky za Boží dary, včetně daru země, která dala vzejít obilí pro chléb a vínu. Dále také za dar prohlédnutí skrze závoj hříchu a za zkušenosti osvobození, spolu s díky za prorocko-kritickou službu našich bratří a sester. Církevní společenství může ve světle vyznání vin, prosebných modliteb a díkůvzdání společně přemýšlet, jak změnit své jednání, nezapojovat se do strukturálního hříchu a jak v tom pomoct také druhým. V odpovědi snad zaslechneme Kristova slova: „Buďte stateční – já jsem přemohl svět“ (J 16,33).

Zdroje

Faus, José I. G.: Sin, in Systematic Theology. Perspectives from Liberation Theology, ed. Sobrino, Jon – Ellacuría, Ignacio: London 1996, 194–204.

František, „Video Message on the Occasion of the Fourth World Meeting of Popular Movements,“ 16. 10. 2021.

Rohr, Richard: Svět, tělo a ďábel, Brno 2019.