Odolnost

Text: Magdaléna Koudelková

Přizpůsobit se nestačí, někdy je potřeba se proměnit

Mnohé z výzev, kterým jako společnost čelíme, dnes posilují - přibývá psychických potíží,  klimatická krize se zhoršuje a na ní navázané environmentální extrémy jsou stále častější. Posiluje také přítomnost válečných konfliktů a zvyšuje se geopolitické napětí. Tváří v tvář těmto výzvám, katastrofám a krizím nám koncept odolnosti, tedy resilience, nabízí způsob, jak k nim jako společnost můžeme přistupovat. Resilienční přístup říká, že tyto výzvy je dobré nejen reaktivně řešit a zmírňovat jejich dopady, ale je navíc žádoucí je využít jako příležitosti ke společenské transformaci k udržitelnější, spravedlivější budoucnosti.
Co je to odolnost? Mnozí si možná pod pojmem odolný představí něco tvrdého, se schopností odolat nárazům - tlumit je, odrazit je či absorbovat beze změny. Výzkum věnující se společenské resilienci ukazuje, že pro dlouhodobé přežití sociálně-ekologických systémů a pro jejich prosperitu v nejistém prostředí je klíčová zejména dovednost transformace při zachování jejich klíčových funkcí. Stockholm Resilience Center odolnost definuje jako schopnost systému - ať už jedince, lesa, města, nebo třeba celé ekonomiky - čelit změnám a jeho kapacitu dále se rozvíjet. Odolnost v tomto pojetí zahrnuje i to, že se umíme z krizí učit a někdy i změnit způsob fungování tak, aby nás další šoky neoslabovaly, ale naopak posouvaly k bezpečnější a udržitelnější budoucnosti. Pojem odolný tedy značí spíše schopnost proměny tváří v tvář nejistotě současného světa.

7 resilienčních principů

Proto, abychom zajistili odolnost našich společensko-ekologických systémů, je třeba aktivně budovat kapacity pro řešení neočekávaných změn. K tomu nám může dopomoci těchto 7 resilienčních principů:
1. Udržování rozmanitosti a zastupitelnosti
Odolnost se zvyšuje, když v systému existuje více možností, jak zajistit důležité funkce. Rozmanitost a zastupitelnost představuje pojistku, kompenzaci v případě selhání některého aktérstva či prvků systému.
V praxi: V rámci instituce existuje více lidí schopných zastat stejnou funkci. Domácnost, budova či celá obec má záložní zdroj energie nebo třeba vody, který po určitou dobu může využívat v případě výpadku. Jako jednotlivci disponujeme analogovými nástroji komunikace v případě výpadku signálu (např. rádio).

2. Podpora učení
Naše znalosti a vědění o společensko-ekologických systémech jsou v rychle se měnícím světě vždy neúplné. Proto je důležitý průběžný rozvoj kompetencí pro zvládání krizí různého druhu (jako je např. improvizace či schopnost operativního jednání) za účelem prevence, stejně jako učení se z již proběhlých krizových situací.
V praxi: Pro zvládání katastrof se veřejná správa a široká společnost pomocí krizových scénářů učí, jak je zvládat. Po katastrofě probíhá vyhodnocování a následný feedback poznatků zpět do systému. Například tak, že zkušenosti a poučení se neztrácejí, ale jsou systematizovány k dalšímu využití.

3. Prohlubování participace
Aktivní zapojení zdola a participace různorodého relevantního aktérstva kultivuje vztahy, zvyšuje důvěru v systém a následně i jeho legitimitu. Spolupráce lidí, jichž se daná krize týká - včetně těch, na které má přímé dopady - umožňuje pracovat s širokým spektrem informací, a napomáhá tak k efektivitě řešení.
V praxi: Veřejnost není jen pasivním příjemcem pomoci. Při zvládání katastrofy se sama aktivně zapojuje a je i zapojována veřejnou správou, která s ní počítá jako s relevantním aktérstvem, se kterým otevřeně spolupracuje. V klidovém stavu funguje aktivní občanská společnost.

4. Rozvoj polycentrické správy
Polycentrický přístup ke správě znamená spolupráci orgánů, institucí a organizací napříč  různými úrovněmi. Místní znalosti, dovednosti a kapacity ke zvládání krizí jsou nepostradatelné a doplňují se s těmi na vyšších úrovních. Jejich sdílená odpovědnost, efektivní spolupráce a pružné rozhodování je pro zvládání krizí klíčové.
V praxi: Zástupci veřejné správy a klíčových institucí v klidové situaci navazují kontakty, díky kterým při zvládání krize již existují vztahy, na kterých lze při krizi pružně stavět efektivní spolupráce a jasná komunikace. Během krize, ale i mimo ni v rámci prevence, existuje funkční systém komunikace, koordinace a poskytování zdrojů mezi obcemi, kraji, státem, záchrannými složkami a správci infrastruktury.

5. Péče o propojenost
Propojenost může podporovat i narušovat resilienci daného společensko-ekologického systému. Péče o propojenost proto zahrnuje snahu o vyvážené nastavení vazeb mezi jednotlivým aktérstvem nebo prvky systému. Je totiž třeba myslet na to, že přílišná, či nevhodná propojenost může krizi prohlubovat.
V praxi: Komunikační kanály mezi klíčovým aktérstvem jsou jasné a funkční. Komunikační sítě jsou zaopatřené proti přetížení. V případě pandemie jsme schopni přerušit pohyb lidí a zboží tak, aby se zabránilo jejímu dalšímu šíření. Při poskytování humanitární pomoci – ať už ve formě dobrovolníků či materiálů např. v souvislosti s řešením dopadů povodní – tuto pomoc dodáváme s ohledem na situaci místních. Poskytujeme tu pomoc, kterou potřebují, pomocí nezahlcujeme, komunikujeme s dalšími poskytovateli, a v případě, že disponujeme větším množstvím pomoci, než která je třeba, jsme schopni ji distrubuovat jinam.

6. Monitoring nenápadných trendů a zpětných vazeb
Nenápadné trendy ve společnosti či v ekosystému jsou pomalé proměnné v systému, které probíhají v rámci jeho současného fungování. Některé trendy se však postupem času mohou posílit, vychýlit a způsobit kolaps. Jejich sledováním a managementem můžeme zabránit odklonu systému z rovnováhy. V případě, kde management nestačí, je třeba náš systém proměnit.
V praxi: Dochází k včasné aktualizaci krizových plánů ve vztahu k měnícímu se životnímu prostředí. V návaznosti na změnu klimatu zavádíme příslušná přírodě blízká či technologická opatření, která nejen zmírňují dopady případných extrémních projevů počasí, ale v ideálním případě i napomáhají k samotnému jejímu odvrácení.

7. Práce se systémovým myšlením a nepředvídatelností
Společensko-ekologické systémy sestávají z komplexní soustavy různých interakcí a dynamik mezi zapojeným aktérstvem. Systémové myšlení nám umožňuje tuto komplexitu a s ní spojenou nejistotu brát v potaz, objevovat široké společensko-ekologické souvislosti, neposilovat stávající problémy a nevyvolávat nové.
V praxi: Opatření, která jako společnost zavádíme, děláme s ohledem na propojenost společenských a ekologických systémů, jejichž prosperita je provázaná. Nejistotu chápeme jako integrální součást naší budoucnosti a jsme schopni s ní plánovat.

Resilienční myšlení je možné využít jako vodítko k proměnám různých organizačních struktur k větší odolnosti, pružnějšímu reagování na změny i k lepší schopnosti pečovat o své členy a okolí. Inspirovat se jím mohou i církve nebo jednotlivé farnosti, sbory a společenství. Jednak mohou uvažovat o tom, jak mohou působit na společnost nebo se zapojovat ve svém lokálním prostředí tak, aby posilovaly jejich odolnost, předávaly znalosti a dovednosti nebo pomáhaly reagovat na konkrétní projevy krizí. Druhou cestu pak může představovat přehodnocování jejich vlastních struktur k zajištění odpovídající úrovně rozmanitosti, participace, propojenosti a dalších kvalit, které podporují odolnost – a s ní také schopnost rozvíjet se a být tu pro druhé.

 

Zdroje

Český web resilienčního myšlení Resilienční myšlení

Stockholm Resilience Centre Applying resilience thinking - Stockholm Resilience Centre