Ježíš

Text: Petr Jandejsek

„Když jsem však já, váš Pán a Mistr, umyl nohy vám, máte i vy mýt nohy jeden druhému.“ (Jan 13,14)

Starobylý hymnus ze 6. století oslavuje Kristův kříž jako vzácný, jedinečný strom, kterému se svým listím, květem ani ovocem žádný nevyrovná. Kříž, nástroj smrti, je v této písni přeznačen na znamení nového života. Zatímco strom poznání dobrého a zlého v zahradě Eden sehrál v příběhu o stvoření neblahou roli symbolu odcizení se prvních lidí od Boha (Gn 3,6-7), rozkvetlý strom kříže „plodí“ vzácné ovoce: Toho, kdo se zrodil z Boha, a je tak sám pramenem nového stvoření (Ř 5,18; 2K 5,17).

Biblické a raně středověké křesťanství zasazuje stěžejní vyprávění víry do zahrady, mezi stromy, k osvěžujícím pramenům. Podobá se v tom jiným přírodním náboženstvím, která též staví svou symboliku na vegetačních cyklech přírody a zemědělské činnosti lidí. Cyklus zimy symbolizující smrt a jara jako nového života v nich patří ke klíčovým momentům. Velikonoční vyprávění o vyvrcholení Ježíšova života mohlo zcela plynule navázat na obecně lidskou zkušenost s tímto mysteriem smrti a znovuzrození. Předkřesťanský a mimo-křesťanský spirituální vztah k tajemství přírody, jejím rytmům a její kráse proto může být nahlížen jako touha lidského srdce implicitně směřující k oslavě Boha Stvořitele a Toho, skrze něhož a pro něhož bylo všechno stvořeno – Ježíše Krista (srov. Kol 1,16; Pavel Hošek).

Ježíš se podle evangelií pohyboval především na venkově a v krajině kolem Galilejského jezera. Zřejmě se rád zastavoval, aby mohl vnímat okolí. Tak vybízel své učedníky: „Pozvedněte oči a podívejte se na lány, že se už bělají ke žni!“ (J 4,35). Také ve svém poselství o Božím království, tedy o Boží věci, která se prosazuje v našem světě a v lidských dějinách, s oblibou používal přírodní a zemědělské obrazy: „Nebeské království je jako hořčičné zrnko, které člověk vzal a zasel na svém poli. To zrnko je sice nejmenší ze všech semen, ale když vyroste, je větší než jiné byliny a je z něj strom, takže ptáci přiletí a uhnízdí se v jeho větvích“ (Mt 13,31–32). Někdy se zdálo, že je Ježíš schopen mimořádného naladění na přírodu. Ostatní se divili a říkali: „Kdo to vůbec je? (…) Vždyť ho poslouchá i vítr a vlny!“ (Mt 8,27). Rozhodně nebyl Ježíš z těch duchovních učitelů, kteří pohrdali tělem, hmotou a realitou tohoto světa. Rád s lidmi jedl a pil. Když ho oslovil někdo nemocný na těle nebo na duši, často se díky setkání s Ježíšem zbavil svého neduhu.

Křesťanské vyprávění o tajemství Ježíše Krista objímá celé dějiny stvořeného světa. Jestliže se v Ježíši z Nazareta inkarnoval, tedy skryl i odkryl Bůh jedinečným, neopominutelným a vrcholným způsobem, tak ve stvoření jako „první inkarnaci“ se Bůh jako „nekonečný prvopočáteční zdroj vlil do konečných, viditelných forem a vytvořil tak všechno od skal po vodu, rostliny, organismy, zvířata i lidi“ (Richard Rohr). Tato vylévání Boha do hmotného světa vede některé k tomu, že výraz Kristus, který jsme si osvojili na Ježíšově příběhu, vztáhnou na hlubokou Boží přítomnost ve všech věcech. V tomto smyslu lze říci, že Ježíš se rodí do světa již prosyceného Kristem (srov. Kol 3,11b). Kristovo objetí dějin zahrnuje také očekávání dobré budoucnosti, až Syn odevzdá všechno Otci, takže bude „Bůh všechno ve všem“ (1 Kor 15,28). I když se křesťanská naděje příliš často vztahovala pouze na lidi, a ostatní tvorové a přírodní prostředí hrály jen roli pomíjivých kulis, nejsou to pouze lidé, koho se tato nadějeplná budoucnost týká a na kom se již v náznacích uskutečňuje. Lze tušit, že Kristus celou přírodu „tajemně obestírá a orientuje k údělu plnosti. Samy polní květy i ptáci, jež s úžasem nazíral svýma lidskýma očima, jsou teď plni jeho zářivé přítomnosti“ (encyklika Laudato sì). Lidé mají v tomto procesu dozrávání trojí zodpovědnost: ve vztahu ke společenství s Bohem, ve vztahu ke vzájemnému společenství v Kristu a v „uvádění přírody jako celku ve společenství proměněného lidstva“ (Dumitru Staniloae).

Papež František provedl v encyklice Laudato sì (Buď pochválen) o péči o společný domov pozoruhodný krok, když k chudým a utiskovaným lidem tohoto světa přičlenil sestru matku zemi: „Proto se mezi ty chudé, kteří jsou nejopuštěnější a nej­víc týraní, řadí i naše utiskovaná a devastovaná země, která ‚sténá a trpí‘ (Ř 8,22).“ Bohatá teologická reflexe o Ježíšovu evangeliu jako dobré zprávě pro chudé (Lk 4,18) se tak může vztáhnout také k zemi. Pokud je chudým zaslíbeno (Lk 6,20–21), že „v Boží absolutní (eschatologické) budoucnosti nebude sociální deprivace, kterou Ježíš rozpoznal jako nejhorší důsledek lidského odcizení (hříchu) a nejtěžší břemeno pro ty, kteří jsou jí postiženi“ (Petr Pokorný), potom lze očekávat, že na této radosti bude svým způsobem participovat také příroda (srov. Ž 97,1).

Chceme-li dnes uvažovat o významu Ježíše, záhy narazíme na problém, kde začít. Je sice třeba vzít v potaz celistvou skutečnost Ježíše (jeho slova, činy, smrt a vzkříšení, božství i lidství), ale vhodným počátečním bodem je Ježíšův příběh. Návrat k němu je důležitý i v zájmu správně pochopeného Ježíšova božství. Jinak bychom si ve své fantazii mohli malovat obraz, který by sice odpovídal našim přáním, ale nikoliv už Kristu zjevenému skrze evangelijního Ježíše s jeho výzvou k obrácení. Pro první věřící stejně jako pro nás je Ježíš a jeho příběh cestou ke Kristu. Stěžejní v Ježíšově příběhu je jeho „praxe vedená duchem“. Nejspolehlivěji ho proto poznáváme z jeho slov a činů, postojů i údělu. Vyniká mezi nimi „poctivost k realitě, stranění tomu, co je malé/nepatrné, postoj milosrdenství a věrnost Božímu tajemství“ (Jon Sobrino). Získat přístup k tomuto Ježíši je možné, a to tehdy, když mezi námi vznikne jistá spřízněnost a podobnost: spřízněnost mezi jeho duchem a naším duchem (Ř 8,9), podobnost mezi jeho praxí a naší praxí (Mt 25,45). Nebo, jak to řekl Milan Machovec, když uchopíme jeho život životem svým.

Zdroje

František, Encyklika Laudato sì (Buď pochválen) o péči o společný domov, 2015.

Jandejsek, Petr: Christologie z pomezí: Jacques Dupuis, Roger Haight a Jon Sobrino, Praha 2019.

Rohr, Richard: Univerzální Kristus. Jak může zapomenutá skutečnost změnit všechno, co vidíme, v co doufáme, v co věříme, Brno 2020.

Sobrino, Jon: Jesus the Liberator. A Historical-Theological Reading of Jesus of Nazareth, Maryknoll, NY 1993.