Aktivismus

„Nemyslete si, že jsem přišel uvést na zem pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč.“ Matouš 10,34

Více jak dekádu po internetu koluje obrázkový meme (https://loljesuspictures.blogspot.com/2012/07/get-job-you-dirty-hippy.html), na němž je vyobrazen modlící se Ježíš. Reprodukci slavné malby Ježíše v Getsemanech od Heinricha Hofmanna (1824–1911) doplňuje výstřižek fotografie policisty, jenž Ježíši stříká do obličeje slzný plyn se slovy: „Najdi si práci, špinavej hipíku.“ Je to výstižné vyjádření Ježíšovy pozice k establishmentu. Kristus není jen dalším bohem do starověkého panteonu, jak napsal teolog a filozof Jacques Ellul (1912–1994) ve své knize Podvratnost křesťanství (1984), ale radikální vůdce, který hlásá konec mocností tohoto světa. Nikoliv akademický učenec, honorace, bohatec – ale dělník, tesař, pracující. Teolog a socialista Bouck White (1874–1951) podobně vysvětloval, že evangelia jej vykreslují jako vůdce radikálního hnutí spíše než zakladatele mocenské instituce, jíž se církev podle jejích kritiků stala po obrácení císaře Konstantina I. Úkolem křesťanů není zajišťovat klid na práci a vládnutí, ale bojovat za spravedlnost (Mt 10,34; 23,23). Aktivismus je křesťanství vlastní od počátku.

Již v roce 1911 napsal White knihu nazvanou Tesařova výzva, v níž vykreslil Ježíše jako vůdce „osvobozeneckého hnutí“. Apoštolové podle jeho výkladu neměli prostě pasivně spoléhat na přijatou milost, ale aktivně, ba aktivisticky podvracet dobový systém útisku, násilí a nespravedlnosti. Evangelia vyzývají ke konkrétním činům a Ježíš „byl ukřižován, protože jej vládnoucí oligarchie považovala za nepřítele společenského řádu. A tím také byl“ (s. 211). Slovy Marie, matky Ježíšovy: Bůh „vladaře svrhnul z trůnu a ponížené povýšil, hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté poslal pryč s prázdnou“ (Lk 1:52–53). White označuje tento chvalozpěv za „marseillaisu starověkého světa“, „hymnus revoluce“, protože se v něm projevuje radikální požadavek přehodnocení hierarchií, mocenských vztahů a institucí tohoto světa.

Není tedy divu, že Ježíš a evangelia byla v dějinách inspirací mnoha aktivistických hnutí, jež zmapoval například David Burns v knize Život a smrt radikálního historického Ježíše (2013). A inspiruje dodnes. Zmiňme jen dvě aktuální publikace, které vykreslují Ježíšův příběh v subverzivních konturách: historik Paul Buhle ve spolupráci s několika kreslíři vydal komiks Radikální Ježíš (2013), český teolog a překladatel Alexandr Flek podobný obraz vykreslil v pozoruhodném přepisu evangelií nazvaném Parabible (2019). Ve všech těchto interpretacích je Ježíš představen nikoli jako vzdálený zakladatel náboženského kultu, ale jako přímý a nebezpečný kritik moci, jenž se staví na stranu chudých a bezmocných. Evangelium se tu nejeví jako útěšný mýtus, nýbrž výzva k proměně světa: „Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni“ (Mt 5,6). Právě tato dimenze činí z křesťanství od počátku kontrakulturní hnutí, které nenechává mocné spát v klidu a dodává slabým odvahu povstat.

Od raného středověku se v křesťanství znovu a znovu objevují proudy, které pojí víru s radikálním aktivismem. Sv. František z Assisi (1181/2–1226) vystoupil proti bohatství a moci tehdejší církve a svým důrazem na chudobu, solidaritu s nejnižšími a péči o stvoření vtiskl duchovnímu životu kontrakulturní podobu. Podobný étos nesli i pozdější „radikálové evangelia“ – od valdenských až po radikální reformátory. V 17. století se kvakeři ve Velké Británii stali symbolem nenásilného odporu a rovnosti: odmítali vojenskou službu a přísahy, zapojovali ženy do vedení společenství a postavili se proti otroctví. Inspirovali a spoluzaložili významné mezinárodní organizace jako Amnesty International, Oxfam nebo Greenpeace.

Křesťanskými aktivisty a pacifisty byli rovněž abolicionisté v Americe i Evropě, kteří bojovali proti otrokářství a obchodu s lidmi. Víra motivovala i katolické dělnické hnutí: od encykliky Rerum novarum (1891) se začaly formovat křesťanské odbory a družstva, která chtěla čelit kapitalistickému vykořisťování. Tento protisystémový rozměr Ježíšova aktivismu dnes obhajuje například spisovatel a křesťanský influencer Damon Garcia ve své knize Bůh, který se bouří (2022). V 50. a 60. letech pak aktivismus vyústil v hnutí za občanská práva, v němž baptistický kazatel Martin Luther King Jr. spojil biblické poselství spravedlnosti s nenásilnou masovou mobilizací, a stal se symbolem toho, že evangelium lze chápat jako program sociální a politické změny. Nenásilné, ale přitom radikální. Ježíšův pacifistický odpor proti systému oceňoval i Mahátma Gándhí (1869–1948). Podle něj byl „nejaktivnějším nenásilným odpůrcem v dějinách“. Na rozdíl od „bílých chuligánů“, kteří násilím v koloniích prosazovali diskriminační zákony, Kristus přinesl vzor boje za spravedlnost bez násilí, agrese či terorismu.

I když byl tradiční křesťanský přístup k přírodě spíše spirituální a vyzýval k pokornému soužití se stvořením než masovému aktivismu, ve dvacátém století začaly vznikat organizace spojující křesťanskou víru s ekologickou akcí. Například britská organizace Christian Climate Action (https://christianclimateaction.org/) se věnuje nenásilným protestům a občanskému odporu za klima, Laudato Si’ Movement (https://laudatosimovement.org/) se od roku 2015 věnuje propagačním kampaním a podpoře církví, aby se zapojily do klimatické spravedlnosti.  Organizace jako A Rocha / Eco Church pak nabízejí praktické modely „zelených farností“ — přizpůsobení budov, zahrad, energetiky nebo vzdělávání tak, aby církev byla aktivním hybatelem ekologické transformace.

I když dnes často hovoříme o tom, že v Evropě křesťanství táhne méně lidí než dříve a tradiční církve jsou na ústupu, aktivistické křesťanství stále oslovuje. Snad i proto, že je ve svém jádru skutečně podvratné a staví se proti moci politické, ekonomické, náboženské, ale i morální – jež odhaluje jako (nutně) nedostatečné lidské pokusy o organizaci života. Ty je nutné neustále reformovat, přehodnocovat a měnit, pokud se vzpírají přikázání lásky.

Nakonec i zmíněný internetový meme je inspirován skutečným protestním hnutím. Policistou na obrázku je John Pike, jenž byl během protestu hnutí Occupy v roce 2011 zachycen na videu, jak stříká pepřový sprej na bezbranné demonstranty sedící na chodníku na Kalifornské univerzitě v americkém Davisu. Pro každé dnešní autentické hnutí nenásilného odporu jistě platí, co říká Ježíš na rozloučenou svým učedníkům: „Nenávidí-li vás svět, vězte, že mě nenáviděl dříve než vás. Kdybyste náleželi světu, svět by miloval to, co je jeho. Protože však nejste ze světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí“ (Jan 15,18).

 

Autor: Jan Motal

 

Zdroje

David Burns, The Life and Death of the Radical Historical Jesus. Oxford: Oxford University Press, 2013.

Jacques Ellul, The Subversion of Christianity. Přel. Geoffrey W. Bromiley. Grand Rapids: William B. Eerdmans Publishing Company, 1986.

Alexandr Flek, Parabible. Praha: Biblion, 2025 (4. vydání).

Bouck White, The Call of Carpenter. Garden City – New York: Doubleday, Page & Co., 1911.